Trojdílný historický cyklus
Starý Plzenec byl se svými osmi kostely a kupeckou stezkou nejen knížecím, církevním a obchodním centrem západních Čech, hrál také důležitou roli v kontextu dějin celé země. Zajímavé by však bylo porovnat, co se souběžně dělo v širším evropském nebo dokonce světovém měřítku.
V následujících řádcích proto blíže prozkoumáme globální události celé historie a zasadíme je do období, kdy se například stavěla Radyně nebo byl Starý Plzenec povýšen na městys.
Historický cyklus je rozdělen do tří článků, vždy se zaměřením na jednu z hlavních dějinných epoch. V každé kapitole nejprve vždy zmíníme staroplzenecké události a poté rozvedeme to nejdůležitější ze soudobého dění ve světě a českých zemí.
» Část 1. – Starověk (právě čtete)
» Část 2. – Středověk
» Část 3. – Novověk
Historii celého světa by samozřejmě bylo možné sepsat daleko obsáhleji než v následujících 7000 slovech. Hlavním cílem textu není kompletně zdokumentovat globální dění od pravěku po současnost, nýbrž zmínit především to nejzajímavější pro pochopení souvislostí a utvoření si představy, jak místní dění zapadalo do celosvětových dějin.
Starověk v Čechách
Cestu do staroplzenecké historie v kontextu světových událostí započneme obdobím starověku, který se obvykle datuje od vynálezu písma kolem roku 3000 př. n. l. do pádu Západořímské říše v roce 476 n. l. Vůbec nejstarší osídlení dnešních Čech a Moravy však můžeme datovat až do doby pravěké před více než 25 000 lety, což dokládají archeologické nálezy z doby paleolitu.
Oblast Hůrky ve Starém Plzenci byla na základě nejnovějších poznatků pravděpodobně osídlena již za pozdní doby kamenné a doby halštatské, tedy od 5. tisíciletí př. n. l. V období eneolitu, přibližně mezi 4. a 3. tisíciletím př. n. l., se na našem území rozvíjela kultura s lineární keramikou, charakteristická svými dlouhými domy a specifickými vzory. Následovala kultura nálevkovitých pohárů a kultura se šňůrovou keramikou, které přinesly nové způsoby pohřbívání a zemědělské techniky.
Keltové
Asi před 2500 lety na naše území přišli Keltové, jejichž některé z možných keltských menhirů, balvanů a mohyl lze například vidět na Skalní stezce kolem Radyně. Menhiry (dlouhé, vertikálně postavené kameny, obvykle umístěné samostatně nebo ve skupinách) sloužily zejména jako náboženské nebo ceremoniální prostory, zatímco mohyly (prastaré hrobky tvořené hromaděním země a kamenů) sloužily pro pohřbívání významných členů společnosti.
Zhruba z této doby pochází také světoznámý komplex kamenných kruhů Stonehenge v Anglii. Podobné struktury balvanů různých velikostí a počtů jsou roztroušené po celé Evropě, zejména v oblastech Británie, Francie, Irska, a částech střední Evropy, včetně území dnešního Česka (např. „Pastýř” na Slánsku).
Doba bronzová a železná
Doba bronzová (přibližně 1800–800 př. n. l.) byla vyznačena významným rozvojem metalurgie, což umožnilo vznik bohatých kultur, např. únětické. Tato doba přinesla první významná hromadná pohřebiště, pokroky v zemědělství, ale i první projevy sociální diferenciace. Lepší zemědělské nástroje zvyšovaly produkci potravin, podporovaly růst populace a vývoj sídlišť.
Během doby železné, zvláště v halštatské a laténské době (800–1. století př. n. l.), dosáhly kultury na českém území vysoké úrovně uměleckého a řemeslného zpracování. Keltské kmeny, jako byli Boiové, kteří se usadili především na Moravě a v jižních Čechách, přinesli pokročilé technologie zpracování železa a rozvinuli rozsáhlou síť obchodních cest. Z této doby pocházejí významné archeologické nálezy, například oppidum Stradonice nebo Závist.
Ve 2. a 1. století př. n. l. postupně pronikaly na území Čech germánské kmeny, což znamenalo postupný ústup keltské kultury. Germánské osídlení pak pokračovalo až do příchodu Slovanů v 6. století n. l., což se tradičně považuje za konec starověku na českém území.
Starověk ve světě
Starověk byl také obdobím zrodu prvních vyspělých civilizací, jako byla např. Mezopotámie, Egypt, Čína, klasické Řecko a Řím. Ty položily základy pro moderní společnost nejen v oblastech filozofie, vědy a umění, ale také rozvoji politických systémů, náboženství a sociálních struktur, které ovlivnily další vývoj lidské civilizace.
V Mezopotámii, kolébce civilizací na soutoku řek Eufrat a Tigris, vzniká ve 4. tisíciletí př. n. l. první klínové písmo, obchod a rozvíjí se centrální správa. Odsud také pochází nejstarší zdokumentované literární dílo Epos o Gilgamešovi pojednávající o mytickém králi města Uruku. Konec této civilizace nastává až po ovládnutí Perskou říší v roce 539 př. n. l.
Starověký Egypt
V povodí Nilu nastává ve 4. tisíciletí př. n. l. dynastické období faraonů a začíná tak historie jedné z nejznámějších antických civilizací vůbec – starověkého Egypta. O tisíc let později začíná budování Velkých pyramid v Gíze a zhruba o další milénium poté výstavba monumentálních chrámů, jako je komplex v Karnaku a Luxoru nebo rozsáhlé hrobky v Údolí králů.
Největší a nejstarší velkou pyramidou je Cheopsova pyramida, která je také poslední ze sedmi divů světa. Další zajímavostí v souvislosti s velkými pyramidami je například to, že Kleopatra (69 – 30 př. n. l.), poslední faraónka starověkého Egypta, je od nás oddělena menším časovým úsekem, než jaký ji samotnou dělil od jejich vzniku (cca 2500 let př. n. l.).
Tento rozdíl v časovém vnímání nám pomáhá pochopit, jak dlouhé období starověký Egypt pokrývá. Kleopatra, často zobrazovaná v kontextu pyramid a sfing, ve skutečnosti žila v době, která byla od těchto symbolů starověku vzdálená tisíciletí. Její éra tak byla spíše konečnou kapitolou dlouhé historie Egypta než jeho prastarým začátkem. Postupný úpadek egyptské moci nastává zhruba na přelomu letopočtů pod nadvládou asyrských, perských a později řeckých a římských vládců.
Starověká Čína
Starověká Čína je další z řady nejstarších a nejdéle trvajících civilizací, jejíž počátky sahají až do období kolem 2100 př. n. l. Svého času dosáhla čínská říše technologického a vědeckého pokroku, který předčil ostatní starověké civilizace, včetně například již zmíněného Egypta. Čína je známá mnoha vynálezy, které měly významný dopad na celý svět, mezi které patří např. kompas, tiskařství (pečetidla, svitky z hedvábí), práškový střelný prach nebo ohňostroje využívané při rituálních slavnostech.
Dále zde vznikají bohaté filozofické tradice, které ovlivňují nejen tamní způsob myšlení, ale také politickou a sociální organizaci. Zmínit lze například konfucianismus, jenž byl po mnoho století základem čínského vzdělávacího a státního systému, dále taoismus zdůrazňující jednoduchost a přizpůsobení se přirozenému toku života a nakonec buddhismus, který se do Číny rozšířil z Indie kolem 1. století n. l.
Antické Řecko
Kolem 2. tisíciletí př. n. l. počíná doba starověkého Řecka, jež vzniká na základě spojení minojské civilizace na Krétě a mykénské kultury na pevninské části země. Poprvé vznikají městské státy (tzv. polis zanemná také město či obec, např. v názvu metropole) jako byly například Athény, Sparta nebo Trója. Staví se antické paláce, z nichž lze zmínit například Knóssos, největší archeologickou lokalitu doby bronzové nacházející se na ostrově Kréta.
V 1. tisíciletí vzniká v Athénách demokracie a nastává vrcholná doba filozofie, umění a literatury. Vznikají texty starých řeckých bájí o pověstí o bozích a bohyních (Zeus, Héra, Poseidon), dávných hrdinech (Herakles, Achilles z období peloponeských válek a obléhání Tróji) a mytických bytostech (Minotaurus, jednoocí Kyklopové).
Mezi nejvýznamnější doložené postavy starověkého Řecka je možné zmínit trojici filozofů Sókratés, Platón a Aristotelés. Z matematiků pak nesmí chybět Pythagoras, Euklides nebo Archimédes a ze spisovatelů poté Homér, legendární autor eposů Ilias a Odysseia, základních děl západní literatury, nebo Herodotos, často nazýván otcem dějepisu. Jeho dílo Historie je klíčovým zdrojem informací o starověkém světě. Důležitou postavou byl také spartský král Leonidas, který bránil Řecko u Thermopyl pouze se třemi sty bojovníky.
Po smrti Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l. nastává helénistické období a řecká kultura se rozšiřuje napříč nově vytvořenými říšemi rozprostírající se od Egypta po Indii.
Římské impérium
Na přelomu věků vzkvétá také Římské impérium pod svým zakladatelem císařem Augustem. Staví se velkolepé veřejné stavby a rozvíjí se nové právní principy. Z doby římské dominance ve Středomoří pochází také novozákonní příběhy Ježíše Krista, které jsou například k vidění na znovuobjevených freskách v kostele Narození Panny Marie na Malé Straně ve Starém Plzenci.
Mezi nejvýznamnější postavy starověkého Říma vedle již zmíněného císaře Augusta dále patří vládci Julius Caesar nebo Marcus Aurelius, jehož dílo Hovory k sobě nabízí vhled do tehdejší stoické moudrosti. Dále lze zmínit filozofy Senecu a Cicera nebo spisovatele Vergilia jehož dílo Aeneis je považován za národní epos Říma.
Na konci 4. století je impérium rozděleno na Západořímskou a Východořímskou (Byzantskou) říši. V roce 476, téměř o sto let později, Západořímská říše zcela zaniká po převzetí germánským vojevůdcem Odoakerem. Tento rozpad centrální moci a následný vznik mnoha nezávislých germánských království vedl k výraznému úpadku městského života, obchodu a hospodářství, spolu s poklesem písemnictví a vzdělanosti. Tento moment je často považován za symbolický konec starověku a počátek středověku v Evropě.
Úvod do středověku
V následujícím díle trojdílného cyklu se podíváme právě do epochy po roce 476. Některé civilizace zanikají, jiné začínají vzkvétat, rozšiřují se světová náboženství, jsou zakládány první univerzity a na scénu přicházejí mořeplavci se svými objevitelskými plavbami.
Starý Plzenec zažívá ve středověku období svého největšího rozmachu jako správní centrum celého regionu a později se stává královským tržním městem. V pozdním období této epochy je založena dnešní (Nová) Plzeň a dokončena výstavba hradu Karlskrone na vrchu Radyně. To vše a ještě mnohem více se dozvíte v následujícím článku o místní středověké historii v kontextu světových dějin.
