Pověstí ze Starého Plzence existuje celá řada. Zatímco příběh o Radoušovi je poměrně známý, další legendy mohou být skryty v zapomnění. V tomto článku si některé z nich připomeneme a povíme si, ve kterých publikacích si lze všechny v původním znění přečíst.
Pověsti z hradu Radyně
Pověst o Radoušovi
První pověstí se přirozeně nabízí právě ta o Radoušovi. Kdysi dávno žil na hradě Radyně loupeživý rytíř s oslími ušima. Narodil se jako dítě se šišatou hlavou a byl svým otcem odmítnut. Vyrůstal v izolaci, ale jakmile dospěl, stal se loupežníkem. V hlubokém lese našel starou knihu kouzel, pomocí níž vyvolal magické skřítky, kteří mu postavili hrad.
Radouš se oženil, ale jeho žena porodila ošklivého syna, stejně zdeformovaného jako on sám. Radouš v hněvu dítě i svou ženu zabil. Tento hrůzný cyklus se opakoval s několika dalšími ženami, až se jeho sedmá žena rozhodla utéct. Utekla do nedaleké vesnice, kde porodila krásného syna a přivolala královské vojsko.
Radouš, který cítil zradu, zmizel a od té doby se jeho duch bloudí hradem a hledá odpuštění. Podle pověsti Radoušův poklad hlídá černý pes s červeně zářícíma očima, který každého vetřelce neúprosně pronásleduje.
Pověst o Černém Hanušovi
Druhá pověst pojednává o loupežníku Černém Hanušovi, přezdívaném také jako Kolomazník. Hanuš byl známý svou krutostí a schopností zmizet beze stopy, což ještě více děsilo místní obyvatelstvo. Loupežník měl podle legendy tajnou skrýš plnou pokladů, kterou ukrýval v blízkosti hradu.
Jedné noci Hanuš přepadl bohatého kupce, ale během loupeže byl kupcem smrtelně raněn. Umírající Hanuš proklel své poklady a slíbil, že se jeho duch vrátí, aby je chránil. Od té doby se prý duch Černého Hanuše potuluje po lesích kolem Radyně a hledá své ztracené poklady. Místní lidé se lesům vyhýbali, zejména v noci, kdy bylo možné zaslechnout Hanušovo bolestné kvílení a šustění listí pod jeho neviditelnými kroky.
Pověst o Černém psu
Na hradě Radyně prý straší také Černý pes. Tento pes, s červeně zářícíma očima, údajně hlídá ukryté hradní poklady. Legenda vypráví, že kdokoli se pokusí získat poklad, bude napaden Černým psem a zmizí beze stopy.
Jednou se skupina mladých dobrodruhů rozhodla, že poklad najdou. Vydali se do hradu Radyně v noci a začali hledat skryté poklady. Jakmile se přiblížili k místu, kde byl poklad ukryt, objevily se před nimi dvě zářící oči. Byl to Černý pes, který na ně vrčel a štěkal. Mladíci ve strachu utekli a přísahali, že už se nikdy nevrátí. Od té doby nikdo nepokoušel štěstí a poklad zůstal neodhalený.
Pověst o tajemných podzemních chodbách
Podle místních pověstí existuje šestnáct tajemných podzemních chodeb, které spojují hrad Radyně se Starým Plzencem nebo dokonce až s klášterem Dominikánů v Plzni. Tyto chodby měly sloužit k úniku a ukrývání pokladů. Existence těchto tunelů však zatím nebyla historicky potvrzena.
Jedna prý ústila až do Radobyčic (původně Radobšic, také Radoušic). Za pozornost stojí podobnost názvu města se jménem Radouš, do jehož panství dle vyprávění vesnice patřila. Dále prý chodby vedly do Cheníčkova statku ve Starém Plzenci či kláštera Dominikánů v Plzni.
Pověsti z Hůrky
Pověst o zvonu, který sám zvonil
Jedna z nejznámějších legend z vrchu Hůrka vypráví o zvonu v dnes již neexistujícím kostele na Hůrce. Podle pověsti tento zvon začal sám zvonit vždy, když se blížilo nějaké neštěstí nebo když měl někdo z místních zemřít. Zvon sloužil jako varování před blížící se pohromou a měl nadpřirozenou moc, jeho zvonění bylo slyšet i na velkou vzdálenost.
Legenda o zazděné kostře v základech kostela
Další pověst z Hůrky pojednává o kostře zazděné v základech místního kostela, která byla při archeologických výzkumech skutečně objevena. Podle legendy šlo o nevinného člověka, který byl neprávem obviněn z čarodějnictví a popraven. Jeho kostra byla zazděna do základů kostela jako varování pro ostatní.
Publikace o plzeneckých pověstech
Mezi první sbírku příběhů z prostředí Starého Plzence patří publikace Hrad Radyně – Pověsti a staré tradice od Jaroslava Schiebla z roku 1924. Kromě pověstí zde mohou čtenáři také najít básně o tom, jak Radouš ke hradu přišel nebo dalších epizodách z jeho života. Na titulní straně sbírky je poté zobrazena první grafická podobizna Radouše, jejíž originál je aktuálně vystavený na zámku Kozel.
Jaroslav Schiebl byl český novinář, spisovatel a plzeňský patriot, který na počátku 20. století zaznamenával vzpomínky pamětníků a jejich vyprávění o strašidlech, zvláštních úkazech a neuvěřitelných příhodách.
Další ambiciózní sbírka nejen staroplzeneckých pověstí, ale příběhů z celého širokého okolí, pochází z pera místního umělce Vladimíra Havlice. Kniha se jmenuje Pověsti z kraje pod Radyní, byla vydána roku 2003 a je velice ceněná mezi sběrateli. Vladimír Havlic je známý malíř a grafik motivů Starého Plzence a například zpracoval cyklus obrazů z Radoušova života nebo velkoformátové malby, které v současnosti zdobí obřadní síň místního městského úřadu.
Zatím poslední publikace pojednávající o staroplzeneckých příbězích s názvem Staroplzenecké báje a pověsti pochází z roku 2016. Za knihou stojí Anna Velichová, autorka a spoluautorka řady publikací, článků a dalších zajímavých příspěvků z historie a současnosti města.
Výjevy z místních příběhů jsou také součástí pravidelně pořádaných akcí, například Radoušových her nebo Vánoční Radyně, kde se návštěvníci mohou setkat s historickými postavami z dějin města, ať již smyšlenými jako právě Radouš nebo doloženými jako Karel IV.
Historický kontext doby
V době vzniku těchto příběhů lidé neměli přístup k moderním technologiím a informacím obecně. Pověsti se šířily ústně nebo prostřednictvím kronik a lidových vyprávění, často při večerních shromážděních u ohně nebo během dlouhých zimních večerů u kamen. Tato setkání pomáhala utužovat společenské vazby a předávat kulturní dědictví dalším generacím.
Lidé se často báli neznámého, což bylo podpořeno nedostatkem osvěty a vzdělání. Tento strach byl umocněn neustálou hrozbou lupičů a válečných konfliktů. Hrady, jako Radyně, byly často považovány za nebezpečná místa, kde mohli číhat loupežníci nebo zlí duchové.
Strach a touha po dobrodružství vytvářely živnou půdu pro vznik mnoha pověstí, které přežily až do dnešních dnů. Legendy o Radoušovi, Černém Hanušovi nebo Černém psu byly částečně výsledkem těchto obav. Takové příběhy sloužily k varování obyvatel před nebezpečím a také jako prostředek k vysvětlení nevysvětlitelných jevů.
Závěr
Pověsti z hradu Radyně a vrchu Hůrky dodávají těmto místům jedinečnou a tajemnou atmosféru. Jsou nedílnou součástí kulturního dědictví Starého Plzence a přitahují nejen historiky, ale i milovníky záhad a dobrodružství.
